NULLA DIES SINE LINEA

Prag, A Moveable Feast

10. října 2013 v 8:00 | King Rucola

Tak ako strieborný odlesk vody na hladine rieky nevie určiť presný čas, tak ako ryby nie príliš často pochodujú po nábreží a pieskové presýpacie chronometre zriedka plávu mimo ponorky, pokial nie sú vodostesné, na určitú hĺbku stavané, tak nejak podobne sa mne nepodari opísať všetko to, čo ma spája s Prahou.



Začiatky su spojené chvatom z Wilzoňáku na Masarykovo, pritom šedivé olovené nebo, príliš veľa ľudi, zhon a až panika matky, či to stihneme. Slnko zjavne v Prahe vtedy neexistovalo. Cestovávali sme za babičkou do Plzne len na Vianoce. Oveľa oveľa neskôr, už ako svorka bujných slovenských mládencov na výbojoch ďaleko od domova, bolo slnka až príliš, keď sme sa utiahli s kamarátmi na drevené plávajuce kúpalisko na Vltave a rajcovali sa na prekrásnych postavách baletiek neďalekého Narodného divadla.



V Prahe som zažil prvé pohreby, prvú svatbu v žívote, na ktorej som bol svedok, jedol prvý raz práve na tejto svatbe špargle, ktoré mi vtedy nič nehovorili a dnes ich milujem. Aj Prahu , vtedy aj dnes.



Strašne veľa vecí som zažil v Prahe ako prvé v živote. Prišiel som tam dokonca o poctivosť i o pannenstvo, takmer ako husiti, ktorí prijímali "pod obojím". Poctivost som stratil možno už aj predtým, ale panenstvo skutočne az tam. Tá dáma, ktorá sa na to podujala, aby ma uviedla do toho čudného sveta sexuality nebola nikto iný, než manželka bratovho najlepšieho kamoša. Keď to neskôr prasklo, tak bol z toho prúser ako Brno. (V Brne som na rozdiel od Prahy, kam som chodil minimálne raz do roka, prakticky nikdy nebol.) Zastavili sa s bratom a prespali u nás doma. Vtedy som - typický puberťak - strašidelne poctivo do úmoru cvičil. Tak aj ono osudné ráno, ked som na záhrade mlátil nejakou činkou a zacítil, že ma niekto pozoruje. "Dobré ráno", zamrmlal som lapajúc dych a zastavil sa. "Ahoj, dobré...jenom cvič dál", ozvala sa pani z okna. Tak som cvičil, myslel som si, že mi môže byť ukradnutá, až som zbadal, ako som na tej lavičke na spôsob tých, ktoré sa nachádzaju v každej bežnej telocvični, sedel a s roztiahnutými nohami trénoval biceps, že mi tam z trenírok trčí niečo von. Nevedel som z rozpačitosti, čo mám robiť, aby to nevyzeralo trápne, ale žena v okne opakovala povzbudenie, aby som cvičil, tak som cvičil. Potom nás dvoch poslali tí nič netušiaci dospelí, aby som ju odprevadil na nádražie. Než sa vlak do Prahy rozkýval, bol som na chodbičke vozňa vybozkávany ako opustená sirota a mal som adresu a pozvanie, aby som prišiel. Tak som sa hnal autostopom do hlavného mesta, kde som aj okamžite pálil za mojim dospievaním na sexuálnom poli života a hned som aj "dospieval"! Bolo po muzike: nepostavil sa mi!



"Nic si z toho nedělej, přijdi ještě zase večer, uvidiš, všechno bude v pořádku." Aj bolo. Ona tá dáma to vedela, ako na takých jelimánkov. V Prahe som zažil skutočne veľa vecí po prvý raz v živote. Ale aj poslednýkrát.



Napríklad tak si vykračujem s bratom po Václaváku, práve sa chcem pýtať, ci ideme ku "Dvom kočkám" alebo radšej na kališnícky guláš do údajne Haškovej krčmy "U Kalicha", kam chodila celá bratova redakcia pravidelne na obedy, keď mi drahý bratríček nevinne zdelí, ze má niečo súrneho dohovorené. Zahli sme do nejakej pasáže a vedie ma ďalej, nič netušiaceho, do hĺbky, kde sa zrazu na mňa vrhli dvaja katovi pacholkovia, vtiahli ma do novodobej mučiarne. Kulmy stáli rozžhavené na podstavcoch, omámili ma nejakou desnou voňavkou, vrhli sa s britvami na moje krásne beatlsácké vlasy a vyondulovali a napomádovali tak, ze keď som v stanovenú hodinu stál pod Václavom, kde som sa dohovoril s novou pražskou korisťou, tak som videl, ako prišla, zaváhala na sekundu, obrátila sa na podpätku, podívala ešte raz na hodinky, už totiž dosť meškala a odišla. Nespoznala ma! Tak to bolo poslednýkrát v mojom živote, čo som bol u holiča! Odvtedy som nikdy viac nenechal niekoho šiahnutť na moje vlasy za účelom úpravy či okrasy.



Posledný raz v živote - škoda! -, som mal aj možnosť, účinkovať niečo ako pokusný králik. Známy môjho výborného bratríčka bol šéfarzt na špeciálnom oddelení v Bohnicích. Práve liečili, - dnes, po náležitom odstupe casu by som skôr povedal, že experimentovali - s LSD. Dohodli sme sa, že im budem moje zážitky, ak to pôjde, kresliť a napíšem správu, tuším viacerí si práve robili na túto tému doktoráty. Viac než mesiac som tam pravidelne chodieval a zážitky stáli skutočne za to! Kopec kresieb svedčil o prijemých halucináciach, z ktorých som neskôr urobil aj výstavu, ktorú som však musel už na druhý alebo tretí deň zavrieť, ak som sa nechcel nechať zavrieť sám. Tak to bolo tiež tam, v Prahe, ale, opakujem, síce tiež prvý, ale "bohužial" zároveň aj posledný raz.



V tom čase som sa už v Prahe vyznal ako starý Pražák a keď sme tam prišli zo školy na exkurziu, tak som pôsobil ako nejaký turistický sprievodca. Fascinovala ma Národna galéria, kde viseli obrazy tých, ktorých sme poznali len z reprodukcií, tak som našich vliekol tam, kde boli originály tých, o ktorých sme sa práve v dejinách umenia (mali sme takýto predmet!) učili, ťahal som tých mojich spolužiakov hore Nerudovou a zastavovali sme sa pri každom portáli domov, ktoré oni poznali len z fotografií a vzrusene sme diskutovali pri španielskych vtáčkoch v reštaurácii niekde neďaleko Lorety, preliezali Hradčanami, obdivovali Braunove sochy vo Vrbtovskej záhrade a liezli do kazdej "hospůdky", hasiac plamene nespočetných zážitkov výborným pivom. Ráno, fyzicky odpísaní a psychicky znični, sme sa liečili tými nezabudnuteľnými chlebíčkami v Korune. A bez koruny sme sa vracali zase domov, do všedného dňa, lebo ako to napísal už dávno Hemingway: "Praha je pohyblivý sviatok..." alebo tak nejak! Asi ho necitujem celkm presne, ale sémanticky je to presné..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 David Pavel Bachmann David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 10. října 2013 v 9:06 | Reagovat

No vidíš, Kingu, jak pěkně jsi to napsal. Ale že bys přijel na pivo a pokecat, to ne. Já jsem v tomhle městě od šesti let a zažil jsem tady toho taky hodně. Shodou okolností jsem měl školu kousek od Nerudovy ulice. Pamatuju tu spoustu malostranských hospůdek, z nichž nejradši jsem měl tu, do které kdysi chodíval pan Werich. O pár let později jsem pracoval v ulici Tržiště, tedy přesně naproti ambasádě USA. Ještě minulý týden jsme s Markétou nevěděli, jestli se odstěhujeme do Bruntálu už letos, nebo až za rok. Praha ještě na chvíli vyhrála, ale jednou odtud asi budu muset jít. A ten den bude trošku smutnej! Kdybych měl ale odejít do Švýcu, půjdu ganz lustig! Měj se hezky!

2 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 10. října 2013 v 11:48 | Reagovat

[1]:Ahoj David (po dlhej odmlke meinerseits, verursacht durch das Fehlen vom Internet u. ä.), Praha myslim zostane v srdci a hlave kazdemu a vsade, ci v Bruntali alebo na severnom poli. Vsetko dobre, pekny cas a vydrz...(Na to pivo niekedy tiez dojde, zatial bojujem s "vlastnym pivovarom", vysledky oznamim...)
PS Ani teraz este nemam interet a tak sa omedzujem na kratku prezenciu. Schweiz je po takej dlhej pauze ako navrat do paradizu, ale medzitym ani tu nemam internet, ti ma tu zrejme uz "pochovali"...(do pekla, samozrejme, lebo to je bez internetu prave peklo!)

3 pavel pavel | Web | 10. října 2013 v 13:23 | Reagovat

Koruna už není... ale v patře je ještě jedna restaurace. :-D

4 jednorožec jednorožec | 12. října 2013 v 2:53 | Reagovat

To všechno vodnéés čas, jak v té době zpíval WM.
Praha jako kulisa prvních lásek a romancí - co si přát víc? Všude plno šerých koutů, útulné vinárničky nasvícené dvěma 40W žárovkami a planoucím chtíčem. Centrum Prahy tenkrát patřilo Pražanům, s turisty coby menšina.
Leč, nelze do stejné Vltavy vstoupit dvakrát, jak pravil pan Heraklitus (vynálezce dřevotřískových desek).

Pište, Rukolo, pište. Hezky se to čte a katalysuje to vzpomínky. Dík!

5 jednorožec jednorožec | 12. října 2013 v 3:18 | Reagovat

[3]:Snad nejsilnější vzpomínku z Koruny mám na ošuntělá individua číhající na "dojížďáky" - dopíjející zbytky piva zanechané hosty v půllitrech na umakartových "stolech" (určených k stání).
Jinak nejlepší (a nejčerstvější) chlebíčka a saláty byly přímo z výrobny, nijak neoznačené a schované někde v Husovce, či přilehlé uličce. Jeden o tom musel vědět. Prodávali to tam, saláty na váhu do papíru, s křupavými rohlíky... (nemohu dál pokračovat, slintám na klávesnici...)

6 jednorožec jednorožec | 12. října 2013 v 3:34 | Reagovat

Když už, tak už (vzpomínky).
Nejlepší životabudič po proflámované či těžce romantické noci byly polévky. Servírované snad už v 5 ráno, určitě v 6 v jistých vyvařovnách. Horká dršťkovka či tmavá jaternicová polífka dovedla jednoho postavit na nohy jedna radost.
Chodil jsem na ně na rohu Myslíkovy ulice, proti Městskému soudu.
Pak z toho, po sametu, vzniklo nějaké neužitečné klenotnicví, či co.

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. října 2013 v 10:13 | Reagovat

[6]: K Myslíkům, anebo na Karlák do bufáče vedle Černého pivovaru...

A podle mne světovou raritou na Václaváku byl Mléčný bar!

8 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 13. října 2013 v 14:41 | Reagovat

U dlho je v Bratislave z Mliecneho baru McDonalds :-(  Tomu sa hovori vyvoj a hlavne pokrok... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama